NOVINKY:
Cestopis Afrika 2016
Jihoafrická republika, Botswana, Zimbabwe, Namibie.
Plán na výpravu v roce 2016 je jasný. Při pohledu na mapu Afriky (po Africe se nám již
stýskalo) a vyřazení problémových částí nám nejvíce imponuje jih Afriky. Chceme vidět
majestátné Viktoriiny vodopády, navštívit původní obyvatele černé Afriky, kmen Himbů,
projet Pobřeží koster, nejstarší poušť světa Namib a navštívit národní park Etosha. Cesta
povede přes Jihoafrickou republiku, Botswanu, Zimbabwe a Namibii. Celkem 8.000 km
cestou necestou.
Převoz motorek v našich kovových bednách máme zajištěn do Port Elizabeth. Motorky vyjely
v kontejneru lodí v polovině listopadu, aby byly připraveny začátkem ledna ke startu. My
jsme odletěli v sobotu 9.1. 2016 z Prahy s leteckou společností Emirates přes Dubai a
Johanesburg. V neděli 10.1 odpoledne jsme přistáli v Port Elizabeth. První ubytování jsme
měli zabukované v blízkosti letiště. S taxikářem, který nás vezl z letiště, jsme se domluvili, že
nás vyzvedne druhý den ráno a odveze nás do celního skladu.Po předchozích zkušenostech s
vyclíváním motorek v Ghaně a v Austrálii, kde tento proces trval 3 dny, jsme jeli do celního
skladu s obavami, že to bude podobné. Avšak jaké bylo naše překvapení! Vše bylo vše
vyřízeno za 3 hodiny. Respekt!
První 3 dny jsme jen jeli, jeli a jeli. Počasí dosti nestálé, střídaly se teploty od 37 stupňů tepla
až po liják s ochlazením na 20 stupňů. Nejdříve to bylo neustálé oblékání a svlékání do
nepromoků, pak ale jsme už na to kašlali a v duchu hesla: zmoknout můžeš – uschnout musíš
jsme si počasí prostě přestali všímat. Našim prvním cílem byl camp Elephant Sands
v Botswaně, kam jsme dojeli 14.1. Zde nás čekal opravdu velký zážitek. Z pouhých pěti metrů
pozorujeme s lahví vychlazeného piva v ruce slony u napajedla. Nádherný zážitek. Pepa jde
s foťákem vyfotit odcházející slony pěkně zblízka. Podle směru, kterým rozzuření sloni útočí,
víme zcela přesně, kde se Pepa zrovna nachází.
15.1 Ráno jsme měli návštěvu. Vyšli jsme před chatku a stál tam slon. Najednou se zpoza
vedlejšího domku vynořili další dva. Stáli jsme jak zkoprnělí. Něco, co tedy opravdu
nečekáš.Večer nám místní sice říkali, ať se chováme klidně kdybychom náhodou potkali
slony, ať se v klidu zastavíme a necháme je přejít, pak se nám určitě nemůže nic stát. To se
ovšem hezky říká. Když se ve tmě před vámi objeví pochodující stodola, na všechny rady
zapomenete a pelášíte jako o život. Dnes jedeme ještě 300 km do Zimbabwe. Těšíme se na
prohlídku vodopádů Victoria Falls. Počasí je v tomto ročním období všelijaké. Chvilku
teploty přes 40 stupňů, pak zase krátká, ale vydatná bouřka a déšť. Už si zvykáme. Má to
jednu výhodu - nejsou tu skoro nikde žádní turisté. Odpoledne jsme dojeli k Viktoriiným
vodopádům. Nejdříve jsme si je prohlédli zeshora z helikoptéry a potom jsme si je vychutnali
při pěší prohlídce. Nádhera, nádhera, nádhera….
16.1 Dnes jsme měli něco jako úřední den na celnicích. Cesta přes dvoje hranice znamenala
vyřizování výjezdů, vjezdů a celního odbavování. Vyplňování formulářů, vstupní víza pro nás
a vyplňování karnetů pro motorky. Zní to otravně, ale musím říct, že v této části Afriky šlo
všechno poměrně hladce a rychle.Ráno jsme vyjeli ze Zimbabwe, v poledne jsme byli
v Botswaně a k večeru už v Namibii. Ubytování v campu Papa Falls u řeky Okawango bylo
opravdu kouzelné. Ráno jsme pozorovali hrochy v řece.
18.1.Odpoledne jsme dojeli k národnímu parku Etosha a ubytovali se v campu.
Byl otevřen teprve před týdnem a tudíž o něm ještě nikdo nevěděl. Užívali jsme si tedy luxusu
samoty, restaurace a bazénu. Vše bylo pouze pro nás. Jelikož nejen naše motocykly, ale i naše
tělesné schránky již potřebovaly údržbu, shodli jsme se bez váhání, že toto je to pravé místo,
kde zůstaneme dvě noci. Domluvili jsme si výjezd terénním autem na večerní pozorování
zvěře a západu slunce nad buší. Paráda.
19.1 Budíček jsme si dali ráno v 5 hodin. Terénní vůz s průvodcem už čeká a hurá na
půldenní trip do národního parku Etosha. Gazely, pakoně, žirafy, zebry a na závěr zlatý hřeb.
Konečně jsme viděli lva ve volné přírodě!! Naštěstí byl zřejmě po obědě; znaven odpočíval
v trávě a o nás nejevil žádný zájem. Při cestě zpátky se stala malá nehoda. Pepovi vypadl
z terénního auta mobil. Než jsme se pro něj však stačili vrátit, potkala ho dříve dvě nákladní
auta. Ano, tušíte správně, obě ho neminula. Ty mobily dnes opravdu nic nevydrží …
20.1 Ráno jsme jeli k vodopádu Ruacana na hranicích s Angolou. Přístup k němu je trochu
nestandardní, protože leží v celním prostoru na pomezí Namibie a Angoly. Takže vlastně
musíte opustit Namibii. Jinde by zřejmě byl problém s dokumenty, zde ale stačí říci, že se
jdete podívat na vodopády. Celník mávne rukou, je to OK a vy se bez výstupních razítek
pohybujete libovolně dlouhou dobu v území nikoho. Samotný vodopád nás nadchl. Je vysoký
120 metrů, je dokonce o 20 metrů vyšší než Viktoriiny vodopády. V porovnání s nimi jste tu
ale naprosto sami, bez turistů a můžete si je užívat do sytosti.Ohromeni živlem jsme dlouho
seděli a beze slova zírali na tu neuvěřitelnou valící se masu vody.
21.1 Přijíždíme do Opuwa. Oblast je osídlena původními obyvateli, lidmi z kmene Himba.
Žijí zde ve svých vesnicích, stejně jako před sto lety. Jako jedni z posledních dodržují
původní zvyky svého kmene a tradiční způsob života.Ženy si celé tělo natírají červenou
hlinkou a na sobě mají kromě různých kovových ozdob pouze bederní roušku z kozí kůže.
Poněkud zvláštní pocit je stát s nimi ve frontě u kasy v obchodě, kam chodí Himbové ze
svých vesnic nakupovat.
22.1 Vypravili jsme se navštívit jejich vesnici. Tu se nám s menšími komplikacemi podařilo
najít i přesto, že byla cesta 20 km před vesnicí uzavřená a nesjízdná. Dostali jsme se do ní
komplikovanou objížďkou a namísto 20km se nám cesta prodloužila na 100km. Avšak vesnici
Himbů jsme chtěli navštívit za každou cenu. Ve vesnici byly tou dobou jen děti. Muži a ženy
byli na pastvě s dobytkem. Dětem jsme dali sladkosti, čímž jsme překonali jejich počáteční
nedůvěru natolik, že nám dokonce dovolily vyfotit se s nimi a mohli jsme i nahlédnout do
jejich domků postavených ze dřeva a z hlíny.
Na zpáteční cestě jsme od himbských žen nakoupili ručně vyráběné korálky a ozdoby.
Večer jsme se ubytovali v campu Palmwag. Byli jsme upozorněni, abychom večer camp
neopouštěli, neboť v této oblasti je zvýšené riziko napadení slonem nebo lvem. Během večeře
začali pojednou strážci campu nervózně pobíhat sem a tam s baterkami a klacky Důvodem
poplachu byl leopard, který se zatoulal až ke campu a sháněl někoho vhodného k večeři.
23.1 Dnes jsme měli v plánu projet národním parkem Skeleton Coast - Pobřeží koster. Vjezd
pro motocykly je komplikovaný, stejně jako do ostatních národních parků. Tady zabrala naše
historka, že máme v parku sraz s cestovkou a nemáme na ni žádné spojení. Nemohu tvrdit,
zda to byla tak úžasná lest, spíše si myslím, že se nás už chtěli zbavit. Ať tak či onak,
jednodenní povolení k průjezdu jsme získali. Skeleton Coast je místo, kde silné větry po
staletí zaháněly lodě k pobřeží tak mocně, že zde ztroskotaly. Pokud nějací námořníci přežili,
zemřeli brzy poté žízní, neboť celé pobřeží je lemováno dlouhou, nekonečnou pouští. Cestou
jsme viděli několik starých vraků lodí, vyplavených mořem.
Odpoledne jsme navštívili kolonii stovek lachtanů na Cape Cross, kde na pláži vyvádějí
mladé. Je to africká rarita. Obrovské množství lachtanů, které vidíte,ale také je pořádně cítíte.
Údajně zde žije až na 100 000 těchto zajímavých zvířat.
24.1. Dojeli jsme do přístavního města Walvis Bay, vyhlášeného specialitami z mořských ryb.
Ceny za ně jsou neuvěřitelně nízké.
25.1 Přejezd celkem 330km v poměrně těžkém terénu. Začínáme se blížit k poušti a na cestě
se začíná objevovat stále více písku. Poušť Namib a její jižní část Sossusvlei je známá svými
nádhernými dunami, jejichž tajemnost a krása vyniká nejvíce při východu slunce.
26.1 Chtěli jsme si vychutnat východ slunce na duně v poušti. Bohužel je to národní park a
motorky do parku nesmí. Po drobné peripetii se nám podařilo sehnat auto, které nás dovezlo
před východem slunce až k duně. Zažili jsme překrásné přírodní divadlo. Už tolikrát jsme ho
viděli, ale východ slunce nad písečnými dunami se prostě nikdy neokouká.
27.1 Cesta k přístavu Lüderitz má nečekaná úskalí. Musíme být stále ve střehu, cestu nám
často křižují zebry a antilopy. Celkem 200km v terénu a 130km po silnici. Ubytovali jsme se
na dvě noci v kouzelném campu na mořském výběžku. Jmenuje se Žraločí ostrov. K večeři
jsme měli snad všechny ryby, co můžete v moři najít, včetně čerstvých ústřic. Vše za
neuvěřitelně nízké ceny. Když jsme u cen, tak benzín se pohybuje v rozsahu 12-15 Kč za 1
litr, cena za camp za osobu a stan bývá 150-200 Kč. Největším překvapením ale je, že takřka
ve všech campech je bazén. Nevadí vám pak, že jste celý den v horku a prachu. Přijedete do
campu, dáte pivko a čas do západu slunce přežijete v bazénu v poloze, kterou jsme nazvali„na
hrocha“. Což je poloha, při níž vám z vody koukají jenom oči.
28.1 Návštěva opuštěného města německých hledačů diamantů Kolmanskop. Osídleno bylo
kolem r.1908 a opuštěno kolem r. 1956. Domy dávno zavály nánosy písku a místu se dnes
říká Město duchů. Cestou jsme si chtěli zajezdit nalehko bez bagáže v písku, ale překazila
nám to písečná bouře.
29.1. Přejezd k Fish River Canyon. Nejdříve 250 km po silnici, pak 150 km po šotolině. Měl
to být takový poklidný den. Když jsme vyjížděli, bylo krásných 20 stupňů. Za 20 minut však
teplota stoupla na 36 stupňů, za hodinu teploměr ukazoval již 44 stupňů. To vydrželo až do
večera. Ještě v půl desáté večer byla stejná teplota. Veškeré naše zásoby vody měly okamžitě
teplotu horkého čaje. Před sjezdem na šotolinu nám došel benzín a v mapě označená
benzinová pumpa u jedné samoty měla bohužel jenom diesel. Dolili jsme tedy zbytky
z kanystrů, u majitele usedlosti natočili krmení jednoměsíčního opičího mláděte a vyrazili dál.
Zakladatel Honza by z nás měl dneska radost. Prvních 20km vedla cesta hlubokým pískem,
poté nás dovedla k řece a museli jsme dokonce řeku přebrodit. To vše při teplotě, kdy se vám
chce jen ležet ve stínu a ani se nepohnout. Pestrý den jsme zakončili v campu poblíž Fish
River Canonu.
30.1 Kochací den s projížďkou kolem Fish River Canyonu. Focení a pocení. Teplota celý den
obdivuhodně konstantní - kolem 45 stupňů. Neochladilo se ani v noci. K ránu bylo stále
krásných 36 st. Přesto ale pohled na druhý největší Canyon na světě, hned po americkém
Grand Canyonu, byl naprosto fascinující.
Poslední noc v Namibii bylo 48 stupňů. Voda v bazénu měla večer teplotu kolem 40 stupňů a
nedalo se do ní ani vlézt jak byla horká. Večer jsme se chtěli osvěžit alespoň nějakým
nízkoalkoholickým nápojem na baru. Jelikož ale žádný neznali, prohlédl si Venca jejich
zásoby a namíchal z červeného Martini, citrónového Schweppes, ledu, sody a citronu výborný
long drink. Barmanovi se tento recept velmi zalíbil a ptal se na název drinku. Bez váhání jako
jeden muž jsme odvětili: Vočipičo. Pak už jen stačilo zakřičet three Vočipičo,please …
(P.S. Tímto naším oblíbeným přípitkem po celé Africe mystifikujeme místní obyvatele, když
se nás ptají jak se řekne v naší řeči: Na zdraví! Odpovídáme vždycky: Vočipičo! Takže se
dnes s tímto přípitkem již běžně můžete setkat na svých cestách po Africe).
31.1 Při odjezdu z Canyonu na hranice s Jihoafrickou republikou jsme potkali dva kluky
z Čech. Jeli na kolech. Zase se nám potvrdilo pravidlo, že na cestách vždycky potkáte ještě
většího magora, než jste sami (kluci sorry, ale v motorkářské hantýrce se jedná o velké
uznání!). Fakt si moc dobře nedokážeme představit, jak tohle všechno lze dát na kolech.
Potvrdili jsme si, že svět je malý a lidi se stejnou úchylkou se přitahují. Vyprávěli jsme jim,
jak jsme potkali podobné dva blázny na kolech, kluka Čecha a jeho holku Slovinku, v Sýrii
v Palmyře. Odpověď nás šokovala: To je Miro a Katja, ty my jsme potkali na kolech
v Šanghaji. Nu, co dodat …Vyměnili jsme si kontakty, rozdělili se s nimi o vodu a
pokračovali na hranice s JAR. Za hranicemi padl další teplotní rekord, tentokrát 48,5 stupňů.
Při této teplotě se řídítka i za jízdy rozpálí natolik, že se jich bez rukavic nedá ani dotknout. O
sedle taktně pomlčím. Motorkáři mi rozumí. Když se chceš při normální teplotě ochladit, tak
si na motorce stoupneš, a proud vzduchu tě ochladí. Při 49 stupních zůstáváš schovaný za
plégem, protože proud vzduchu tě pálí. Na hranicích s JAR proběhlo vše bez problémů.
Pokračujeme směrem do CapeTown.Večer jsme se cestou ubytovali v hotelu hrůzy. Bylo to
hotel jak z hororu od Hitchcocka. V noci jsme chtěli držet hlídky, neboť jsme měli obavy, že
by naše orgány mohly skončit v mrazáku. Uklidňovali jsme navzájem, že hotel je sice strašný,
ale zase bez všemožných jedovatých potvor, které by nám jinak lezly kolem hlavy ve stanu.
Ráno nám však při oblékání vyběhl z chráničové vesty škorpion se zlověstně zahnutým
ocáskem.....
1.2 Přejezd500 km a ubytování v Cape Town.
2.2 Samozřejmě, když jste v Cape Townu, musíte navštívit Stolovou horu a Mys dobré
naděje. Počasí nám dovolilo navštívit oboje. Zvláště Stolová hora je totiž velice často
ponořena do mlhy. Nám štěstí přálo a tak jsme si užili krásný výhled z výšky 1.090 m.n.m.
3.2 Cestu z Cape Townu do Port Elizabet jsme naplánovali přes nejjižnější místo afrického
kontinentu, takzvaný Střelkový mys, kde se stýkají Indický a Atlantický oceán. V tomto místě
vlivem rozdílných teplot obou oceánů dochází často k bouřlivému počasí s mohutnými
vlnami. Po obědě v rybářské vesničce jsme se rozhodli ujet do večera co nejvíce kilometrů.
Jeli jsme za deště až do tmy. Jediné, co se nám pak podařilo sehnat, byl rozpadlý hotel
v rekonstrukci, kde neměli ani postele, zato zde měli šváby. Naštěstí jsme měli svoje skládací
lehátka. Díky tomu jsme dostali 50% slevu.
4.2 Přejezd 500 km do Port Elizabeth krásnou cestou, na níž jsme udělali několik kochacích
zastávek u krásného pobřeží. Jedna z nich byla u mostu, který je prý s výškou 216 metrů
nejvyšším bungee jumpingem na světě. Ať je to pravda nebo ne, z takové výšky může skočit
jenom magor.
5.2 Ráno jsme v celním skladu vyřídili zaclení a zabalení motorek do beden. Vše proběhlo
stejně hladce jako při našem příjezdu. Za 2.5 h bylo vše vyřízeno. Taxíkem jsme odjeli do
města nakoupit domů nějaké dárečky.Večer jsme na rozloučenou ještě dvakrát vyjedli
úžasnou restauraci s mořskými plody Ocean basket.
5.3 Tak dnes vše končí. Ve 14,30 hod odlétáme přes Johannesburg a Dubaj směr Praha.
Po naší loňské cestě po Austrálii se nás tady zase zmocnil pocit,jako kdybychom se vrátili
domů.
AFRIKO, MILUJEME TĚ!!!!!!!!
